Co (ne) lze obhájit…

Marek Řezanka

Ministerstvo zahraničí České republiky vydalo prohlášení, že: „Jsme svědky neobhajitelné a ničím nepodložené agrese Ruska vůči Ukrajině."

 Vůbec z mnoha stran slyšíme, že Rusko spáchalo zatím cosi nevídaného a neslýchaného a objevují se i hlasy, že ať se radši zničí celý svět atomovými zbraněmi, než toto strpět.

  Pojďme si tedy rozebrat, co konkrétně nyní tolik pobouřilo „západní svět“, respektive jeho politiky a mainstreamová média.

1)    Jakákoli jiná než obranná válka je nepřijatelná. Z principu. S tímto postulátem se jistě mnoho z nás ztotožní. V takovém případě jsme ale měli hrozit jadernými zbraněmi USA, když bombardovaly Bělehrad či když vtrhly do Iráku. O jiných válkách ani nemluvě. To se ovšem nedělo. Proč? Protože zde panoval argument, že ospravedlnitelné je vedení války rovněž tehdy, když se tím zabrání ještě větší katastrofě. A zde je doslova zakopán pes: Kdo totiž posoudí, že použití zbraní zabrání něčemu, co by bylo ještě horší a vyžádalo si více lidských životů a více utrpení? Na základě jakého rozboru může někdo toto odhadnout? Nemůže se mýlit? Nenapáchá naopak větší utrpení on sám? Je zajímavé – a současně zarážející, že tuto otázku si Západ nekladl nikdy, když se vojensky angažoval sám či kdy vojenskou agresi podporoval.

Chceme–li porozumět současnému dění na mezinárodní scéně, nemůžeme se vyhnout bezprecedentní válce vedené proti Iráku v roce 2003. Organizace Lékaři proti jaderné válce vydala ve spolupráci s organizacemi Lékaři za sociální spravedlnost a Lékaři za globální přežití studii mapující americké válčení v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. Toto válčení si podle zmíněné analýzy přímo či nepřímo vyžádalo životy přinejmenším 1,3 milionu lidí. Milion ztracených lidských životů připadá na Irák, asi 220 tisíc na Afghánistán a přibližně 80 tisíc na Pákistán. Nové údaje přicházejí poté, co OSN označila rok 2014 v Afghánistánu pro tamní obyvatele za nejkrvavější od roku 2009, kdy se vůbec začaly počítat oběti z řad civilistů. Bez této války by pravděpodobně takzvaný Islámský stát nikdy nevznikl. Je totiž nástrojem svého druhu. Nástrojem, který USA používaly proti B. Asadovi. Pokrytectví představitelů USA jsme mohli sledovat v případě nedůsledného postupu proti „Islámskému státu“. „Důležitou otázkou je, proč koalice v čele s USA nebyla s to přehradit klíčové územní koridory, které Daeš používal k pašování ropy do Turecka, na Ukrajinu a do některých dalších zemí,“ ptal se Asia Times. A odpověděl si: „Hypoteticky řečeno, a některé okolnosti by tomu napovídaly, důležitým důvodem pro takové „selhání“ je fakt, že navyšování množství ropy na vnějších trzích vyhovuje americkým zájmům, protože to Spojeným státům, byť nepřímo, pomáhá působit finanční ztráty Rusku a Íránu, jejichž ekonomická síla je velmi závislá na ropě.“ Připomeňme si bombardováni nemocnice v Kunduzu. Přitom „Médécins sans frontieres", Lékaři bez hranic, své souřadnice válčícím stranám udávají, a to i v Africe, právě z důvodů ochrany pacientů a personálu. Pokud tedy vojenská operace USA směřovala na jejich pozice, je to neomluvitelný zločin.

2)    V. Putin vede nesmyslnou dobyvačnou válku. Toto tvrzení mnozí přejali jako axiom, jako dogma. Něco, o čem nejenže se nepochybuje, ale o čem se pochybovat nesmí. Přitom, chceme–li porozumět dění na Ukrajině, je možné si neklást otázku, co tomuto dění předcházelo a co je jeho cílem?

Za druhé bychom si okamžitě měli definovat smysl válek v Iráku, Libyi či v Sýrii. Nešlo snad Západu primárně o ovládnutí nerostných zdrojů a geopoliticky strategických území? Nebo snad někdo uvěřil západní propagandě o šíření humanity a demokracie pomocí ničivých bomb?

Skutečně můžeme obhájit kroky D. Cheneyho či D. Rumsfelda v Iráku? Nebo snad pro ropu (např. firma Halliburton) a obecně pro vlastní finanční zisk lze obětovat nespočet lidských životů? Kolik civilistů zmasakrovaly žoldnéři firem jako Blackwater, aniž proti tomu Západ zvedl byť jen varovný prst? Proč nebyla popotahována M. Albrightová, která se výrazně obohatila odprodejem kosovského mobilního operátora? Ona za válečného zločince být považována nemá? Nebo dokonce nesmí být?

Válce v roce 1999, která trvala 78 dní, jsme říkali Operace. Konkrétně „Allied Force“. Proč tedy „operací“ nenazýváme rovněž ruské počínání na Ukrajině? Ruský prezident přece rovněž svou „operaci“ obhajuje humanitárními důvody, a to konkrétně genocidou ruského obyvatelstva na výhodě Ukrajiny, která trvá od roku 2014. Nemluvilo se snad v roce 1999 o potřebě zabránit genocidě kosovských Albánců?

 Nebo snad chceme popírat, že by se Ukrajina genocidy na rusky mluvícím obyvatelstvu dopouštěla?

 Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, šafry, putny, plesly či leschtiny samozřejmě představitel páté Putinový kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel přišel s knihou Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014, ISBN – 978–80–904423–4–4, 115 s.). Věnuje se v ní zejména selhání německých mainstreamových médií, což dodává na konkrétních případech. Fakta má podložena relevantními odkazy, takže skutečně nemůže být viněn ze šíření propagandy. Poukazuje na to, co média překrucují – za mnohem nebezpečnější ale pokládá to, co zamlčují: „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27). Bittner se věnuje též otázce anexe Krymu. Tu neoddělitelně spojuje s předchozími událostmi a chápe ji pro zdejší občany jako prospěšnou. Západ totiž netrápí, kolik lidí na východě Ukrajiny zahynulo – a že se tento scénář mohl psát i na Krymu. Pochopitelně krví. Jistě, můžeme diskutovat o tom, zda bylo nutné Krym anektovat a zda nemohl získat pouze nějaký samostatný statut. Pokládat však anexi Krymu za nejhorší porušení mezinárodního práva v poslední době – zvláště ve světle studie zveřejněné Lékaři proti jaderné válce a pojednávající o zodpovědnosti americké armády za úmrtí 1,3 milionu až dvou milionů lidí v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, a to jen v průběhu deseti let – je projevem nejhlubšího pokrytectví. 

3)    Rusko se nezměnilo a představuje pro ostatní svět hrozbu. I s tímto tvrzením se v západním mainstreamu můžeme poslední dobou často setkat.

Pokrytectví Západu spočívá v tom, že své bohatství v minulosti založil mimo jiné na principu kolonií a posléze neokolonií. Arabský svět nevzkvétal, protože byl drancován. Protože mu nebyl dopřán rozvoj vzdělanosti. Protože v zájmu „vyspělého světa“ byl i svět vykořisťovaný.

Vynechat nemůžeme pochopitelně období studenoválečného soupeření, kdy se řada velice žhavých konfliktů odehrávala právě na Blízkém a Středním východě.

Během operace Anfál byly v letech 1987 a 1988 povražděny desetitisíce Kurdů. Některé zprávy uvádějí až 180 000 obětí. Byly masakrovány ženy i děti. Ve velkém. V této době vláda USA Husajna nesvrhávala, ale podporovala. Byl svržen v době, kdy již hrozbou pro okolí nebyl – a byl svržen na základě prokazatelně podvržených a vykonstruovaných důkazů.

„S lítostí musím oznámit, že při řádné obranné akci USS Vincennes byl dnes ráno nad Hormuzským průlivem sestřelen íránský letoun“, pronesl před lety americký prezident Ronald Reagan.

Sestřelení letu Iran Air 655 však možná zapříčinilo nejen vyostření vztahů mezi USA a Islámskou republikou Írán, ale i další zločin. Jen o půl roku později se nad skotským Lockerbie po výbuchu bomby zřítil Boeing 747 americké společnosti PanAm a zahynulo 270 lidí. Tento čin byl připisován libyjskému vůdci Kaddáfímu, vše ale možná bylo trochu jinak. Mohlo jít o íránskou odvetu. Jak zjistil Newsweek: „Křižník Vincennes byl navíc v íránských výsostných vodách, což bylo jasné porušení mezinárodního práva. Vedení Pentagonu od samého počátku vědělo, že pokud celá pravda vyjde najevo, bude to znamenat měsíce ponižujících novinových titulků. Takže americké námořnictvo dělalo to, co všechna námořnictva činí po takovém hrozivém selhání: lhalo a rozdávalo medaile.“

Nic z tohoto často nechceme vidět. Přitom selektivnost je cesta do pekel, ať se již jedná o selektivní přístup ke koncepci lidských práv nebo k humanitě či solidaritě. Pokud se některé evropské státy, jež mají svou velmocenskou minulost (např. Francie), tváří, že jsou apoštoly míru, je to klam. Nebezpečný klam. Nemůžeme nezmínit angažmá Francie v irácko–íránském konfliktu či ve válkách v Afghánistánu či její roli ve válce v Sýrii.

4)    Masakr v Buči je neomluvitelný. Je pochopitelné, že většina lidí se ztotožní s tvrzením, že masakr civilního obyvatelstva je něčím, proti čemu by se měl celý svět spojit a odsoudit to. Vždy bychom ale měli mít na paměti, že k tomu, abychom něco mohli odsoudit, potřebujeme znát všechna dostupná fakta a vědět, koho odsuzujeme – a proč.

Ruská strana opakovaně a marně poukazovala na zločiny na východě Ukrajiny, o něž se Západ dlouhá léta nezajímal a neměl potřebu je prošetřit.

Faktem ale je, že se na východě Ukrajiny hromadné hroby objevovaly. Hromadný hrob zkrátka obsahuje větší počet mrtvých, a je jedno, zda jde o desítku nebo tisíce osob. Jistěže je tisíc více než deset, ale i deset zavražděných by nás mělo zajímat. Zvláště, když podobných hrobů bude více. V roce 2014 se mluvilo o čtyřech stovkách neidentifikovaných těl v márnicích.

Tyto hroby nikdo nenaaranžoval – a dokonce ani sám „pekelný“ Putin nedal zobracet všechny hřbitovy v Rusku vzhůru nohama, aby (nejspíš v kamionech humanitární pomoci) dopravil mrtvé na Ukrajinu a obvinil nevolenou kyjevskou vládu ze zločinů proti lidskosti.

Jsou to pozorovatelé OBSE, kteří na hromadné hroby narazili – a chtěli zjistit, co se vlastně stalo a kdo je za tato zvěrstva (omlouvám se zvířatům) zodpovědný. Zvláštní zástupkyně OBSE pro boj proti obchodu s lidmi, Madina Jarbussynova, uvedla, že je možné, že v tělech nalezených v hromadných hrobech v Donbasu chybějí vnitřní orgány, které mohly být prodány. Hrobů má být hned několik (u osady Nižňaja Krynka, u dolu Kommunar).

Člen expertní skupiny OBSE, aktivista za lidská práva z Lotyšska, Einars Graudinš, se domníval, že na území pod kontrolou ukrajinských dobrovolnických praporů byly prováděny hromadné popravy. „Po všem, co jsem viděl, mohu udělat jednoznačný závěr, že na územích okupovaných polovojenskými formacemi kyjevských orgánů, probíhají masové popravy zajatých domobranců, tedy je vedena nekonvenční válka a rovněž probíhají mimosoudní popravy civilního obyvatelstva… Vycházejíc z mezinárodního práva, je to možné považovat za válečný zločin, za genocidu proti vlastnímu lidu. To se stalo ve Rwandě, Jugoslávii, a viníci musí být nalezeni a potrestáni. Měli by být postaveni před mezinárodní tribunál. Chci zvláště zdůraznit, že válečné zločiny jsou nepromlčitelné…

Na základě předchozích zkušeností v Jugoslávii můžeme říci, že vyšetřování nebude zcela objektivní. Buďme realističtí: dnes v Organizaci spojených národů vedoucí roli hrají Spojené státy. Ale při velmi principiální pozici Ruska, při vhodném diplomatickém úsilí, bude možné dosáhnout toho, že se uskuteční skutečné soudní procesy s viníky, odpovědnými za tuto tragédii, kde obvinění a obhájci budou mít plná práva.“

Připomeňme si, že při explozi minometné střely na sarajevském tržišti Markale 5. února 1994 zahynulo 68 lidí a dalších 200 bylo zraněno. Z útoku byli tehdy obviněni bosenští Srbové. S odstupem času ale vidíme, že to nemuseli být zdaleka oni, kdo měl mrtvé na svědomí.

V roce 2011 vyšla kniha "Masakr ve Srebrenici: důkazy, kontext, politika". Vydala ji Skupina pro vyšetřování událostí ve Srebrenici (Srebrenica Research Group), ve které znalci a svědci v rozjitřené Bosně znovu otevírají nejvíce si protiřečící popisy událostí doprovázející rozpad Jugoslávie. Tato kniha na základě dostupných faktů vyvrací mýtus o „nejhorším masakru v Evropě po druhé světové válce“, k němuž mělo dojít právě v Srebrenici.

V knize jsou uvedeny důkazy, že během válek v bývalé Jugoslávii tisíce Srbů bylo masakrováno, deportováno, mučeno, znásilněno a ponižováno. Mezinárodní společenství nemělo za vhodné zveřejnit tyto hrůzy s takovým zápalem, s jakým to dělalo, když se jednalo o Srebrenici. Tato jednoduchá poznámka neospravedlňuje to, co se stalo ve Srebrenici, ale vysvětluje hněv, s jakým Srbové zaútočili na Srebrenici.

Výše uvedená kniha poskytuje přesvědčivé argumenty, že počet 8.000 zabitých, kterým se nejčastěji manipuluje v rámci mezinárodního společenství, je číslo neudržitelně nadsazené. Přesný údaj osciluje někde kolem hodnoty osmi set zabitých. Skutečnost, že byl počet mrtvých tak výrazně nadhodnocen, je znepokojující zejména tím, jak moc byl celý případ zpolitizován. Lidé u obrazovek měli být šokováni. O to šlo

A o to jde i nyní v Buči. Bez řádného prověření zdejších událostí nemůžeme vynášet hodnověrné soudy. Víme, že došlo k masakrům – ale nevíme, kdo všechno se na nich podílel. Pouze je nám médii sugerováno, že je to jasné. Na příkladu Srebrenice ovšem vidíme, že bychom měli být ve svých úsudcích opatrní. Znovu je totiž oživena rétorika o „nejhorším masakru v Evropě po druhé světové válce“.

Požadujme tedy nejdříve řádné vyšetření všech okolností tohoto masakru – a teprve potom k němu zaujměme stanovisko.

Rovněž bychom si měli položit otázku: Cui bono? Proč by měli ruští vojáci masakrovat civilisty v Buči, když zatím Rusko postupovalo tak, že se evidentně snažilo ztráty na civilních obětech minimalizovat – a proto nesáhlo k plošnému bombardování ukrajinských měst ze vzduchu? Západ potom záměrně nezveřejňuje válečné zločiny fašistických praporů jako AZOV či AIDAR, které naopak důvod k tomu, aby se mstili s nimi nespolupracujícím civilistům, mají: Nenávist a snahu osočit ruskou stranu. Proč toto nikdo objektivně neprošetří?  

Amnesty International (AI) už v září 2014 uvedla, že se prapor AZOV dopouštěl válečných zločinů včetně únosů, nezákonného zadržování lidí, rabování a mučení včetně mimosoudních poprav. Že by s tím od té doby přestal a vyzrál ve spolek demokraticky laděných hochů?

Organizace Human Rights Watch vyzvala Ukrajinu, aby ukončila zveřejňování videozáznamů se zajatými ruskými vojáky na sociálních sítích. Podle ochránců lidských práv Kyjev tímto zacházením s válečnými zajatci porušuje Ženevské úmluvy. A tím to tak končí. Nikoho již nezajímá, jak je na Ukrajině s ruskými zajatci zacházeno a zda jejich mrtvoly neslouží v propagandistických fotografiích a videích jako důkaz „ruské agrese“.

 Logika však velí k následující úvaze: Jestliže připustíme, že se fašistické prapory typu AZOV na domácím obyvatelstvu zločinů dopouštějí, kde jejich oběti jsou? Naše média nám jejich těla neukazují. Nebo nám je ukazují jako ruské oběti? Nikoho toto nevědomí neznepokojuje?

5)    Hlaste ty, kdo tvrdí, že císař pán je vůl a že tuhle válku nevyhrajeme. Abychom mohli něčemu porozumět, musíme být schopni pochybností a musíme být v stavu sehnat si co nejvíce relevantních informací. Vláda P. Fialy nám bohužel v tomto základním lidském právu – ba, řekl bych spíše v povinnosti – brání. Cenzuruje a doslova vypíná weby, které přinášejí jiná než oficiální stanoviska a hrozí vězením těm, kdo mají na konflikt na Ukrajině jiný než oficiální názor. To samo o sobě není s demokracií slučitelné.

Nás má totiž v první řadě zajímat skutečný stav věcí bez ohledu na to, kdo s kým sympatizuje či kdo je čí spojenec. To je v hledání pravdy irelevantní.

Máme být především myslícími bytostmi, ne roboty, kterým naprogramují, co a kdy mají říct.

Nerezignujme na své právo pochybovat a tvořit si vlastní úsudek. Nenechme se o něj připravit. 

 Protestujme proti návratu do dob dobrého vojáka Josefa Švejka, kdy dnes bude obrazně řečeno za každým facebookovým bukem číhat nějaký ten Pepek Vyskoč, aby vás udal, když někde napíšete, že „císař pán je vůl“ či že „tuhle válku nevyhrajeme“.

6)    Na Ukrajině fašisté nejsou. České mainstreamová média se mohou přetrhnout v popírání ruského argumentu o potřebě denacifikace Ukrajiny. Údajně je na Ukrajině vše v normě – a Rusko si vymýšlí. Dokonce jsme mohly zaznamenat pokusy o obhajobu fašistických praporů typu AZOV.

Faktem je, že po událostech „krvavého Majdanu“ roku 2014 kult S. Bandery na Ukrajině výrazně posílil a prorostl do nejvyšších pater ukrajinské politiky.

Připomeňme si v kostce, kdo byli Banderovci:

V roce 1943 vyhlásili boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům. Dne 9. února jednotky UPA zahájily etnické čištění Volyně (severozápadní Ukrajina) bestiálním vyvražděním Poláky obydlené obce Parosl. Akce vyvraždění Poláků (a ostatních menšin) na Ukrajině nebyla sporadickou událostí. Po masakru v Parosli následovaly další případy vyvražďování obcí obydlených Poláky. Kulminací vyvražďování byl červenec 1943. Operaci jednotky UPA zahájily 11. července 1943 („krvavá neděle“) a trvala do 16. července. Během operace bylo napadeno 530 polských vesnic, osad a statků a brutálně zavražděno kolem 17 000 polských civilistů. V srpnu 1943 vyvražďovací akce UPA pokračovaly – napadeno bylo 85 dalších vesnic. Po krátkém období klidu v prosinci téhož roku UPA zahájila další vlnu vyvražďování trvající do první čtvrtiny roku 1944, kdy UPA využila období stahování se německých vojsk před útočící Rudou armádou. Odhaduje se, že celkem bylo UPA povražděno 80–130 tisíc polských civilistů včetně dětí.

V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, který udělil příslušníkům OUN a UPA status bojovníků za svobodu Ukrajiny. Banderovci jsou dokonce považováni za “válečné veterány”, což znamená, že jsou jim poskytovány ukrajinským státem veškeré finanční výsluhy, která dosud náležely pouze skutečným bojovníkům proti německému nacismu za 2. světové války. O tomto všem český manistream pochopitelně cudně mlčí. Umíme si snad představit, že by Německo oslavovalo H. Hitlera a veteránům SS poskytovalo královské penze? Ve světle těchto faktů prohlášení českých médií a vládních politiků, že podpora fašismu je na Ukrajině marginálního rázu, jednoduše neobstojí. Proto rovněž Izrael ukrajinský režim nepodporuje, neboť nemůže souhlasit s obhajobou zvěrstev, jichž se Banderovci dopouštěli rovněž na židovské populaci – a jež jsou dnes na Ukrajině de facto legalizovány.     

Když tehdejší ukrajinský ministr vnitra Avakov v Itálii vykládal o vzteklém ruském mediálním propagandistickém psovi (za prezidenta Janukovyče byl Avakov trestně stíhán podle č. 3 par. 365 – "zneužití pravomocí a moci s těžkými důsledky"), kterému je třeba zavřít kušnu. Mykola Azarov, bývalý ukrajinský premiér, podotkl, že tehdejší vedení země staví na protiruské psychóze. Nic jiného neumí občanům tohoto státu nabídnout. Strach, represe, násilí. To jsou znaky režimu, který oslavujeme jako vzor „západních hodnot“, mezi něž ale zřejmě řadíme hlavně porušení konvence o (ne)mučení či stav, kdy jsme všichni jedno velké UCHO. Na jednu stranu hlásáme potřebu dodržování lidských práv a svobod, ale lidé jako E. Snowden nás usvědčují z pokrytectví. Odposlechy nejsou demokracií. Mučení není humanitou. Vraždy bez soudů – jako v případě Obamova „seznamu smrti“ jsou pouze sprostými vraždami. Obama přitom nijak nevyčnívá – víme, kdo byli jeho předchůdci (W. Clinton či G. W. Bush), a víme, kdo je J. Biden, jenž je současnou americkou hlavou USA. Hlavou, která se po hříchu často na veřejnosti „plete“ (a nemyslím toliko záměnu ukrajinského lidu za íránský).

7)    Vědomosti netřeba – v televizi nám to řeknou. Takto nějak bychom mohli shrnout postoj té části populace, jejíž historické povědomí je jinak nízké až nulové a která se aktivně o prohlubování svých vědomostí nezajímá. Tato populace je doslova závislá na všem, co se dozví z televize, tisku či internetových médií. Bohužel však málokdy mívá pokoru, aby takto nabytými poznatky šetřila v debatách. Nejhorší je, cítí–li se povolána stát se morálními arbitry. Bez znalostí totiž dospěje k rychlým a rozhodným soudům. Soudům, jež jsou z logiky věci důkazy nepodložené a zcestné.

Kabinet Petra Fialy si zatím prodlužuje „nouzový stav“ a hýčká si jednak pana Igora Stříže (kterého chtěla nejprve paní Pekarová pro jeho minulost odvolat, aby ho nakonec tato vláda právě pro jeho minulé zkušenosti využila), jenž se nechal slyšet, že za podporu „ruské invaze“ hrozí až tři roky vězení, a jednak pana Michala Klímu (vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací), který bude posuzovat, co se za „dezinformaci“ označí – a co nikoli.

 

Nyní se tedy vrátím k původní otázce tohoto textu, zda ruské počínání skutečně vybočuje z toho, na co jsme historicky zvyklí a co jsme byli dosud ochotni a schopni tolerovat. Odpověď je taková, že ani co do počtu obětí, ani co do počtu napáchaných hrůz není konflikt na Ukrajině ničím extrémním. Naopak – válka v Iráku byla ničivější a přinesla mnohem více utrpení. Aspoň doposud.

 Navrch bychom si měli přiznat selhání Evropské unie, která od roku 2014 nebyla schopna zajistit diplomacií na Ukrajině mír. Nebyl zde tlak na dodržování Minských dohod, neaplikovaly se sankce na ukrajinské vlády za legalizaci Banderovců. To vše pokládám za mimořádně špatné.   

 Upřímně lituji jakýchkoli civilních obětí v jakékoli válce či válečné operaci, neboť tyto oběti jsou nevratné a vytvářejí zárodek pro budoucí trauma.

Současně se blíží datum tragického výročí událostí v Oděse, tedy 2. 5. 2014. Jak je vůbec možné, že Západ nepožadoval vyšetření tohoto zločinu a potrestání viníků? V souvislosti s ním neuvalil na Ukrajinu žádné ekonomické sankce. Televize nikomu pach spálených těl do obýváků a ložnic domovů necpala.

 Paradoxně nejsilnější argument k akceptování ruského postupu na Ukrajině dodal svými slovy Václav Havel. Ten totiž k válce v Iráku prohlásil, že ji pokládá za morálně ospravedlnitelnou. Doslova řekl: „Nedomnívám se, že důvodem k vyvolání války je snaha nalézt chemické či biologické zbraně ohrožující svět. Ty totiž mohou, ale nemusí existovat."

 Ještě před tím, v roce 1999, se V. Havel vyjádřil k jinému bombardování: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.“

 

Václav Havel tedy jinými slovy ospravedlňuje válku vedenou z hlediska principu. Ten ovšem Rusko deklaruje jasný: Denacifikaci a zabránění genocidě na východě Ukrajiny. Dokonce ani není potřeba, aby se ukázalo, že v ukrajinských laboratořích se vyrábělo cosi nebezpečného.

Na tomto příkladu pak zřetelně vidíme, jakým způsobem čas objektivně zhodnotil bombardování Bělehradu v roce 1999.